Ekologie – rovnice bez řešení

Nová zpráva OSN o stavu životního prostředí nepřinesla odborníkům žádné překvapení. Je to špatné, vše směřuje ke globálnímu průšvihu a již dnes pociťujeme jeho první příznaky.

KOMENTÁŘ
P. Matúše Kociana

Tuhle ohranou písničku už nikdo nechce slyšet, a tak se zdá, že rovnice jménem ekologická krize nemá řešení. Jakékoli snahy na zlepšení situace stále znovu padají do propasti honby za finančním ziskem, krachují v soukolí nadnárodních společností všeho druhu a v chamtivosti zkorumpovaných politiků, kteří jsou schopni prodat všechno včetně své duše.
Obyčejný člověk je přitom soustavně dezinformován ze všech stran. Jedni se dušují, že pouze ekologický způsob života zachrání lidstvo. Prý máme dělat to a ono, třídit odpady, nejezdit autem, nelétat letadlem, netopit, neplýtvat… A přitom skupina nejbohatších je stále bohatší a má v rukou stále větší moc. Dokonce jeden takový americký počítačový magnát, jehož ekologická stopa je vyšší než stopa celých národů, se nestydí poučovat ostatní o ekologii. Druzí naopak veškerou problematiku smetou ze stolu s tím, že to všechno je jen ekologická ideologie, nové náboženství. Prý je všechno jen hra o peníze a moc – a ekologická ideologie je jen jedním z jejích mnoha nástrojů. Na jednom pólu stojí ekologičtí aktivisté, na druhém ekonomičtí byrokraté.
Jak se v tom má obyčejný člověk vyznat? Kdo má vlastně pravdu? Ekologové, ekonomové, politici nebo aktivisté? A může obyčejný člověk v tom všeobecném ekologickém zmatení vůbec něco dělat? Je vůbec nějaká naděje, že nastupující mladé generace, vyrostlé na permanentním civění do obrazovek mobilů a počítačů, budou mít alespoň minimální citlivý a všímavý vztah k životnímu prostředí?
Příliš mnoho otázek, příliš mnoho neznámých. Kdyby nic jiného, tak jedna věc je jistá. Tou je populační křivka lidstva. Jedna miliarda v roce 1800, dvě miliardy 1927, tři miliardy 1961, čtyři miliardy 1974, pět miliard 1987… dnes téměř osm miliard. S tím rostoucí nároky jednotlivců a tlak zemědělství, průmyslu a dopravy na životní prostředí. Že se nás to v Česku netýká? Že u nás populace klesá? Omyl. Co třeba stále více mizející orná půda, zastavěná sklady a novou bytovou výstavbou? Opravdu to potřebujeme? Co stále rostoucí počet automobilů a stále větší dopravní komplikace na silnicích? Co stále větší spotřeba energie a závislost naší země na dovozu potravin z ciziny?

Hlas papeže Františka
A co na to církev, co na to věřící katolík? Přiznejme, že na tom není o nic lépe než jakýkoli jiný občan. Čí hlas jej konečně přesvědčí o tom, aby o věci začal přemýšlet a volit odpovědné a poctivé politiky, pokud vůbec tací ještě existují? Když už jej nepřesvědčí neúprosná data poskytovaná odborníky, přesvědčí jej alespoň hlas papeže Františka v encyklice Laudato si’? Nebo zoufalý hlas Grety Thunbergové, kterou stejně většina kněží označuje za zmanipulovanou a zneužitou psychotičku? Těžko říci.
Už je to tak, „nespravedlivé návyky části lidstva“, o nichž mluví papež František, jsou tak zoufale svazující. Neustále nám zabraňují vyřešit onu rovnici, která vypadá, že nemá řešení. Jsou to přesně ty návyky, které v nás dusí víru v to, že jediným řešením pro každého člověka bez rozdílu, je Ježíšovo evangelium s jeho blahoslavenstvími, pokorou a skromností. Kdo můžeš pochopit, pochop.