„Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ Už starozákonní žalmista se takto ptal a snažil se pochopit sebe sama. Historie biblického člověka je historií snahy porozumět Bohu i sobě samému. Člověk je tvorem plným paradoxů. Žije na této planetě a zároveň hledí jinam, do nekonečna, k Bohu. Žije v přírodě a zároveň si vytváří kulturu, něco co často s přírodou je v příkrém rozporu. Je tvorem majícím rozum, ale chová se opravdu rozumně? Tak se ptal už inspirovaný autor a mnohdy došel k velmi sebekritickým závěrům. Už v prvních kapitolách Bible v Genezi Bůh lituje, že člověka stvořil, protože „všechny jeho skutky jsou zlé“. V Jeremiášovi čteme lamentaci nad zemí: „Jak dlouho bude ještě země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířata i ptactvo… Zpustošena je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci.“ Dnes, po mnoha staletích, tváří v tvář ekologickým problémům můžeme docházet k podobným závěrům. Co naše přítomnost tady na Zemi vůbec přináší dobrého? Není existence našeho druhu na Zemi jen zkázou a zpustošením nesmírné biodiverzity Božího stvoření? Nejsme tady tak trochu navíc a zbyteční…?
Ani v současné době vyspělé techniky a vědy se nezdá, že bychom sami sobě více rozuměli. Spíše naopak, naše psychika jakoby nestíhala technologii, která nás stále více pohlcuje a vzdaluje sobě samým i přírodě, přirozenému životnímu prostředí. Po více než půlstoletí environmentalis­tického myšlení musíme uznat, že problémy jsou stále vážnější a zamotanější. Aniž bychom přehlíželi nesporné pokroky na tomto poli, přece jen se zdá, že jsme moc nepokročili. Žijeme ve světě totálně ovládaném ekonomikou peněz, v systému, jehož bohem je růst, zisk, peníze… a moc. Zatímco se ochránci přírody někde radují z jedné zachráněné velryby či uhájeného kousíčku lesa, desítky velryb jsou na jiném místě v tu samou chvíli zavražděny a tisíce hektarů lesů vymýceno. Učíme se radovat z malých úspěchů, ale zachrání to Zemi? Neděláme si jen iluze, marné naděje na to, že lidstvo přece jen jednou zmoudří? A zatím developeři a nejrůznější byznysmeni bez skrupulí a bez jakýchkoli morálních zábran neustávají ve své chladně vykalkulované aktivitě proměnit všechno okolo nás v peníze. A my, hloupí voliči, jim pak hodíme do urny hlas, když nám naslibují nějaké naprosto směšné výhody, které pak stejně nesplní.
Zdá se, že naše demokracie je v koncích. Nemůže fungovat svobodný systém, v němž lidé nejsou schopni svou svobodu chápat a používat, neumí rozlišovat dobré od zlého. Nemůže dlouho vydržet systém, ve kterém všechno, celý reálný svět je ohodnocen pouze nereálnými, virtuálními penězi, systém, v němž se žije stále více na dluh, kde se vybírá nevratná půjčka od budoucích generací. Jsou tací, kteří demagogicky a naprosto cynicky prohlašují volný trh za jediné řešení problému. Volný trh, který nakonec prodá i člověka, toho slabšího, méně schopného či méně nadaného. Prodá a zotročí všechno, co se nemůže nebo neumí bránit… vodu, hory, zemi, stromy, zvířata, přírodu. Demokracie bez morálky je velice, velice nebezpečný systém. Nemorální většina nemůže a neumí volit dobro, protože neví, kde je. Nemorální většina si dříve nebo později zvolí totalitu, vůdce či stranu, která to za ni vyřeší. Absence etiky a morálky, neschopnost správně přisuzovat našim činům kladná či záporná znaménka, to je to největší, troufám si říci jediné zlo, které nám hrozí.
Jedinou nadějí na změnu a jediným skutečným úkolem, jenž před námi stojí, je objevit a vychovat v sobě morálku, poznat zákony dobra a zla, a volit dobro. Naučit nové generace rozhodovat se ve prospěch života, lásky, spravedlnosti. Jakákoli snaha, která k tomu přispěje, nám dává naději. Tím spíše, když inspiraci a světlo hledáme v onom zdroji věčném, který se nikdy nevyčerpá ani nezakalí, v Božím slově. Bible je mimo jiné i historií Boží trpělivosti s člověkem. Bůh se neustále smilovává a dává novou šanci a budoucnost. Vzpomeňme jen na otevřený závěr jemně humorné a zároveň hluboké knihy Jonáš, kde Hospodin prorokovi odpovídá: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ Nakonec z čiré lásky sám v osobě Ježíše Krista vstupuje do marasmu lidské bídy, poznává ji na vlastní kůži a proměňuje ji skrze svou smrt a zmrtvýchvstání v Život. Ten, „skrze něhož a pro něhož je všechno stvořeno“, se stává jedním z nás. Nemůže už člověku dát žádné větší znamení své lásky a přízně, žádnou větší šanci. Kdo můžeš pochopit, pochop.