Zvířata, to je dnes bezpochyby velmi populární téma. Stačí se v jakémkoli městě podívat, kolik je tam obchodů s chovatelskými potřebami. Je až neuvěřitelné, že se ty obchody mohou uživit. Současný člověk tedy bezpochyby potřebuje zvířata a jejich společnost. Jedním z důvodů je stále větší odcizení přírodě. Všechno si vyrábíme, vypadá to stále více, že přírodu už nepotřebujeme a že už skutečná příroda vlastně ani neexistuje. Jedna věc je technický pokrok, který, jak se zdá, nás předběhl, druhou věcí pak je přirozenost člověka, která zůstává pořád ta samá. A v této přirozenosti je mimo jiné i sounáležitost se zvířaty a s ostatními tvory. Patříme do přírody a jsme její součástí. Na tom nic nemění ani naše vyvolení zastávat v tvorstvu specifické místo těch, kdo mají svobodnou vůli, kdo mají být obrazem Božím.
V církvi můžeme někdy slyšet nářky až pohoršování nad tím, jak někteří lidé mají raději své zvířátko než ostatní lidi. Možná se najdou i takové případy. Ve skutečnosti je však křesťanství a církev, pokud jde o kladný vztah ke zvířatům, velmi pokroková. Běžně používáme mnoho zcela zásadních zvířecích symbolů, kterými se Bible jen hemží. Vzpomeňme na Žalmy, Přísloví, Kazatele, Joba. Pán Ježíš se podle evangelií narodil v chlévě ve společnosti zvířat, vstoupil do Jeruzaléma na oslíku a je pro svou pokoru a oběť nazýván Beránkem Božím. Při každé mši svaté už dva tisíce let katolíci slyší: “Hle Beránek Boží…“ Jak tato slova vnímáme? Je potřeba, aby dnešní dítě vědělo, jak beránek vypadá, aby pochopilo, proč tomu kousku proměněné hostie říkáme beránek. Má prožívat, že ani Bůh, ani křesťan ani církev se zvířat neštítí. Naopak, podle hned prvních kapitol Bible jsou zvířata stvořena proto, aby člověku tvořila společnost. Samozřejmě nikoli v doslovném smyslu slova, protože společnost třeba takových blech, komárů či kober není zrovna většině lidí příjemná. Avšak současné ekologické vědy neustále znovu ukazují, jak jsou slova Písma pravdivá. Jsme součástí planetárního ekosystému a měli bychom umět žít jak se zvířaty domácími, tak v poněkud jiném smyslu se zvířaty divokými. Děti se mají už odmalička učit nic ze stvoření si neošklivit, ale všechno chápat jako jeden celek Božího stvoření, kde všechno má své místo.
Dnešní dítě je povětšinou obklopeno umělým světem. Už odmalička dnes děti umějí zacházet s počítačem a ostatní elektronikou. Jejich kontakt se světem je stále více zprostředkován skrze různé obrazovky, klávesnice, joysticky, tlačítka, ovladače… Také proto mají moderní lidé potřebu pořídit dětem třeba pejska. Chybí jim bezprostřední kontakt s životem, s přírodou. Pejsek doplňuje to příšerné citové vakuum, které naše civilizace vytvořila. Lidé, zvláště ve velkoměstech, se odcizují sami sobě. Láska jejich zvířátka je jim pak často bližší než láska druhého člověka. Zvíře si na nic nehraje, je tím, čím má být. To my lidé jsme si nasadili masky, na všech úrovních hrajeme falešnou hru přetvářky, lži a neupřímnosti. Není divu, že zvíře působí v tomto směru jako hojivá náplast na naše zranění, připomíná nám „normalitu“ a v jistém smyslu, nebojme se to říci, i svatost. Pejsek je stále k dispozici, neodmlouvá, nevyčítá. Je vděčný i za to málo, co mu jsme schopni jakožto tvorovi odlišnému od nás nabídnout. Jak známo, dnes jsou velmi rozšířené různé druhy terapie založené na kontaktu se zvířaty. Blízkost jiného tvora pomáhá člověku překonat smutek a osamělost, do níž často upadá kvůli rozvráceným vztahům v rodinách, či jen zkrátka proto, protože stále více stárnoucí populace znamená mnoho starých a nemocných lidí, kteří už nikoho blízkého nemají.
V náboženství se zvířat rozhodně nebojme. Zvířata jsou velmi silné symboly, jsou zrcadlem našich vlastních lidských vlastností, ctností, vášní, neřestí, živočišnosti. Životem se zvířaty si dnešní přetechnizované dítě může uvědomit, že život má své zákonitosti a zvířátko nelze nakrmit virtuálně. Péčí o zvíře se děti učí porozumět životu. Filozof Kant říkal, že krutost vůči zvířatům je předstupněm krutosti vůči lidem. Můžeme to parafrázovat a říci, že láska ke zvířatům, je předstupněm lásky k lidem. Konfrontací se zvířaty a ostatní přírodou se totiž my lidé mimo jiné také učíme být lidmi, poznáváme, kdo jsme. A ještě jedna věc. Na zvířátkách si většinou dítě také uvědomí, že je tady smrt. Když umře pejsek nebo morčátko, tak se možná poprvé v životě dotkne dítěte tajemství smrti. V takové situaci především ujistěme dítě o tom, že se svým pejskem se určitě zase potká v nebi.

Katolický týdeník 38/2014