Záplavy sebou jako obvykle přinesly i záplavu novinářských zpráv a spekulací o tom, co a kdo za to všechno vlastně může. Obyčejná voda, základ života na Zemi, se zase jednou postarala o pořádný rozruch a nejednoho člověka vyhnala z domova. Osudy těch, kteří přišli o střechu nad hlavou, o majetek a někdy i o zdraví či dokonce o život, vyvolávají vlny solidarity a spontánní humanitární pomoci. Až potud je to dobře. Jenže jak to vlastně s povodněmi je doopravdy? Proč nás zase překvapily a proč je vnímáme jako něco, co se nemělo stát? Proč si většina lidí myslela, že když tady byla velká povodeň před jedenácti lety, tak další taková hned tak brzy nepřijde? A ona přišla a mnozí odborníci varují, že může přijít kdykoli znovu. Jako příčina je označováno více faktorů, nejspíše však každý z těchto faktorů bude mít svůj vliv.
Jednak jsou zde klimatické změny. Nemějme hned na mysli tzv. globální oteplování a jeho příčiny. Klimatické změny jsou zcela normálním a přirozeným jevem dějin naší planety. Nikde není psáno, že bude pořád stejně. Jen vzpomeňme na dobu nedávno minulou, na 80. léta a na mírné zimy, kdy teplota například v Praze jen zřídka klesala pod bod mrazu a léto začínalo v březnu. To, že si několik generací po sobě zvyklo, že povodně se nekonají, neznamená, že se nebudou konat nikdy. Zkrátka několik desetiletí povodně nebyly, avšak nyní několik desetiletí být mohou. Taková je už příroda.
Můžeme dlouze diskutovat, do jaké míry za to všechno může člověk a jeho působení na atmosféru Země. Píše se o tom, že tající ledovce na pólech mají vliv na klimatické změny v mírném pásmu a na extrémnější výkyvy počasí. To je samozřejmě možné, ale s povodněmi nám to moc nepomůže. Konkrétnější jsou jiné hlasy, které tvrdí, že náš negativní dopad na povodně spočívá v špatném hospodaření s lesy. Lesy totiž zadrží velké množství vody a čím jich bude méně a čím více bude vybetonovaných a vyasfaltovaných ploch, tím budeme, pokud jde o velkou vodu, zranitelnější. Hospodaření v lesích pravděpodobně svou roli hraje a odstraňování starých tlejících stromů z lesních porostů nepochybně zasahuje do rovnováhy v lesních ekosystémech. Takový tlející kmen pokrytý mechem nasákne neuvěřitelné množství vody. Pokud tyto kmeny systematicky z lesa odstraňujeme, pak bezesporu snižujeme schopnost lesa zadržovat vodu, nehledě na to, že mnoha organismům odstraňujeme jejich přirozený životní prostor a šanci přežít. Zkrátka, snižujeme biodiverzitu a tím stabilitu ekosystému. I to může být pro církev cenným podnětem do budoucna v době, kdy se do našeho vlastnictví vracejí lesy. Mohli a měli bychom v nich hospodařit tak, aby hlavním cílem hospodaření nebyly jen peníze a krátkodobý zisk, ale abychom dokázali jako jedni z mála překročit sebe sama a vidět dál. Dát šanci přírodě, přispět k její rovnováze a dát tak šanci také lidem.
Jenže pozor. Bylo by velkým omylem a mystifikací myslet si, že povodně jsou něco nenormálního. Naopak. Mnozí odborníci upozorňují na to, že spíše je nenormální, že tady povodně delší dobu nebyly. Z hlediska přirozených přírodních pochodů jsou povodně jevem tak zcela normálním jako třeba bouřky. Ekosystémy záplavových oblastí jsou na povodně zvyklé a dokonce je k svému dobrému fungování potřebují. To, že my lidé jsme si to udělali jinak, je čistě náš problém. Jestliže v přirozeně záplavových oblastech chceme stavět domy a bydlet, pak se nemůžeme vůbec divit důsledkům povodní. Povodeň je normální, ale není normální stavět v místě, kde se povodeň tvoří. Záplavy nás tak vlastně vracejí do reality. Zvykli jsme si na to, že příroda se podřizuje nám, že si přírodu přetváříme tak, aby nebyla nebezpečná. Jenže to je omyl. Větru a dešti neporučíme, i když jsme si mnohokrát mysleli, že ano. A mnohokrát jsme se přesvědčili o tom, že takové poroučení se zpravidla obrátí proti nám. Prý nedávno do švýcarských lesů pronikl z Itálie chudák vlk. Vyvolalo to ve Švýcarsku obrovskou senzaci. Vlk musel být po zásluze zastřelen, protože děsil všechny už tím, že byl. Tisk se vyjadřoval asi v tom smyslu, že my tady žádné vlky nechceme. Ano, to je naše pojetí přírody. „Příroda“ musí být pěkná, ale bezpečná. Jenže středoevropská příroda bez medvědů, vlků a bez povodní, to není příroda. A my jsme si bohužel zvykli na iluzi, že je možné přírodu přetvořit k svému obrazu, že příroda bezpečná být může. Cokoli, co nabourá náš luxus, naše pohodlí, náš klídek, považujeme za zlo. Odmítáme si přiznat, že příroda bezpečná vždy není. Jestliže budu při bouřce nechráněn na horském hřebeni, pak se nemohu divit, že mě zasáhl blesk. Jestliže si v záplavové zóně postavím dům, pak se nemohu divit, že mi ho odnesla povodeň.
Budeme si muset zvyknout na tento způsob uvažování a přiznat, že přírodu nemáme a asi nikdy mít nebudeme pod kontrolou. Zvlášť nás křesťany by to mělo vést k pokoře. Nemůžeme změnit přírodu a její zákonitosti, můžeme však změnit sebe sama, své chování. Když hledáme příčiny těchto i jiných katastrof, vynechme z toho Pána Boha. On neposílá povodeň, aby pokořila bezbožníky. Bezbožníci pokořují sebe sama, když nerespektují přírodní zákony nastolené Bohem. Povodeň v perspektivě Boží a perspektivě Země a přírodní rovnováhy totiž žádná povodeň není. Je to jen vyšší hladina toku a ta má vedle mnoha destruktivních účinků stejně mnoho účinků pozitivních. Je pouze náš problém, že to nedokážeme vidět z této vyšší perspektivy. Že pořád Zemi vnucujeme, jak se má chovat a jak se má přizpůsobit našim požadavkům. Ne, nepočítejme s tím, že to udělá. Spíše se pokorně přizpůsobujme my.

Katolický týdeník 25/2013