Poslední dobou se zdá, že v Písmu najde každý, kdo trochu hledá, oporu právě pro tu svou kauzu. A nejinak je tomu i v případě morálního jednání vůči přírodě. Každopádně musíme mít na paměti jednu základní věc. Biblický člověk žil v naprosto odlišném postavení vůči přírodě. Ta byla v jednoznačné převaze, plná nebezpečných zvířat a situací ohrožujících život člověka. Svět, Země, se zdála nekonečně velká, neprozkoumaná a neprozkoumatelná. Příroda byla zkrátka sférou Hospodina, který jediný dokázal zkrotit její nespoutané síly. Proto se v Bibli často setkáme s tímto hrozivým aspektem přírodních jevů a objektů. Karta se začala obracet teprve relativně velmi nedávno a během nevídaně krátké doby tří staletí, se najednou zdá, že navrch má člověk. Země je nám malá a těsná a příroda už povětšinou není ta, která ohrožuje, ale ta, která je ohrožena. (V době Ježíšova narození a stejně tak o tisíc let později, bylo na Zemi asi 200 milionů lidí. Dnes je nás sedm miliard a naše nároky na prostor a zdroje neustále rostou.) Příroda v pravém slova smyslu, tedy oblast zcela nedotčená člověkem, už neexistuje.
Přesto všechno, co jsme řekli, však můžeme z Bible s jistotou vyčíst, jak se máme morálně k přírodě vztahovat. Jistě, v Písmu nenajdeme konkrétní návody na řešení problémů, které tehdy neexistovaly, např. morálnost či nemorálnost vyhubení nějakého druhu, znečištění moří či vzduchu, kácení pralesů, drancování nerostných surovin, či pokusů na zvířatech. Bible nám dává všeobecnou morální orientaci, základní postoje. Jestliže vezmeme vážně základní a dnes samozřejmý ekologický poznatek, že biosféra Země je nesmírně složitou skutečností, propletencem vztahů mezi organismy a jejich prostředím, že sama přispívá k udržování fyzikálně-chemických parametrů umožňujících přežití všech, pak je jasné jednak to, že žádný organismus, ani ten, jehož funkci a smysl v přírodě ještě neznáme, tady není zbytečný, a jednak to, že pozemský život člověka je na druhých životech stejně závislý jako život jakéhokoli jiného organismu. To nejcennější na naší planetě je život jako takový. Bez života by nebylo ani člověka. A co jiného je Bible, než radostnou zvěstí o životě? Starý Zákon začíná několikerým prohlášením, že všechno živé, co Bůh stvořil, je dobré. Bůh miluje život, protože jakožto zdroj života touží na svém životě dávat tvorům podíl. Kniha Moudrosti říká: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil. Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život“. Tedy jakýkoli život, nejen ten lidský, je pozitivní hodnotou, z čehož pro nás, rozumné a morální bytosti, vyplývá povinnost tuto hodnotu respektovat. Nový Zákon je pak v posledku zvěstí o tom, že Bůh v Ježíši Kristu své stvoření hodlá dovést do plnosti. Jak čteme v Listu Efesanům, Bůh všechno na nebi i na zemi přivede k jednotě v Kristu. A podobně v Listu Kolosanům: „V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi… a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho… aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích.“ Jestliže tedy Bůh má takový záměr se svým stvořením, pak my, stvořeni k jeho obrazu, mu v tom máme všemožně napomáhat.

Katolický týdeník 42/2012