Matúš Kocian

Texty

Nejsvětější Trojice

Nejsvětější Trojice B (Dt 4,32–34.39–40)

„Ptej se dávných dob… ptej se od jednoho konce nebes k druhému…“ Text Deuteronomia, který jsme četli, zdůrazňuje víru Izraele, zakládající se na spásných zásazích Božích, které se odehrály v historii lidstva i Izraele. Víra starozákonního lidu v Hospodina se zakládala právě na předávání a tradování těchto zkušeností, na schopnosti je číst a rozumět jim. Nejinak je tomu i s naší křesťanskou vírou, jejímž základem je příchod, život, umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Syna Božího. Minimálně od dob osvícenství jsme se však začali „ptát oněch pradávných dob, ptát se od jednoho konce nebes k druhému“ i jinak. Metodami přírodních věd jsme začali studovat to, jak příroda, vesmír funguje a odhalovat něco, čemu říkáme přírodní historie. K historii lidské společnosti, do té doby považované za jedinou měnící se skutečnost, se přidala i historie přírody, která byla do té doby považována za statickou, jednou stvořenou, bez vývoje, bez jakýchkoli novinek. Naše původní představy o přírodě jsme během krátké doby nahradili pravdivější, dynamickou, evoluční vizí světa.

Jednu z nejdůležitějších změn v pohledu na přírodu však přinesla teprve nedávno ekologická věda, a sice poznatek, že všechno na Zemi je propojeno se vším. Když v 50. letech 20. století všude sypali DDT, byli naivně přesvědčeni, že problém s potravinami bude vyřešen, protože budou navždy zničeni všichni „škůdci“. Za pouhé jedno desetiletí poznali svůj tragický omyl, svou zaslepenost. DDT a jiné chemikálie způsobily škody, jejichž dosah nikdo nedokázal předpovědět. To se prokázalo v tisících dalších případů. Naše zkušenosti nás donutily vidět přírodu jako nesmírně složitý propletenec vztahů a vazeb, který nikdy nebudeme znát dokonale, a proto nebudeme nikdy schopni předvídat dopady svého jednání. Vesmír pro nás vždy zůstane v posledku tajemstvím.

V přírodě i v celém vesmíru je tedy všechno propojeno. Žádný živočich, rostlina a dokonce ani atom neexistuje izolovaně, ale je svou existencí propojen s dalšími skutečnostmi, existuje ve vztahu k nim a bez nich by nebyl. Proč o tom mluvím? Protože to vypovídá něco o Bohu. Veškeré tvorstvo v sobě nese stopu Tvůrce, Boha Trojjediného. Stvoření, a člověk na prvním místě, je obrazem Stvořitele, v jehož přirozenosti je existence ve vztahu, v intimní jednotě Tří Božských osob. Bez vztahu neexistuje nic, ani Bůh.

I když snad tento poznatek může podpořit naše křesťanské chápání Boha, přesto Trojice zůstává tajemstvím. Zdálo by se, že moderní člověk nemá rád tajemství. Chce všechno vědět a věří jen tomu, na co si může sáhnout. Nicméně, horoskopy, astrologové, kartářky, to všechno vzkvétá i dnes, kdy by se zdálo, že přece rozumný člověk něčemu takovému nemůže věřit. Tajemství Boha Trojjediného je ovšem něco jiného. Na rozdíl od zmíněných praktik, křesťanská víra vůbec není nerozumná. Říká slovy Písma to, že „není jiného Boha, pouze toho, který je nahoře na nebi i dole na zemi“, Boha, jenž je původcem i posledním smyslem veškerého bytí. Jeho stopy můžeme sice spatřovat ve všem tvorstvu, on sám však zůstává tajemstvím, protože je vše-přesažný. Je tajemstvím, které nám na jednu stranu ukazuje naši lidskou omezenost, na druhou stranu nás nijak neomezuje, ale naopak nás otvírá vůči nekonečnu. Tajemství je totiž základem veškerého lidského vnímání i snažení. Sama přírodní věda, které dnes tolik věříme, také koneckonců není nic jiného, než neustálé odhalování nových a nových tajemství. Čím více toho známe, tím více otázek se nám otvírá, což platí na duchovní i přírodovědné rovině. Naše lidská existence tedy bytostně potřebuje tajemství, protože bez něj bychom ztratili jakýkoli smysl života, směr své cesty i svého snažení.

Zahleďme se dnes opět do tajemství Boha, který nás obklopuje, v němž žijeme, pohybujeme se a jsme, Boha Trojjediného, jenž je nám blíž než my sami sobě a jehož za okamžik slovy Kréda vyznáme.