Seslání Ducha svatého (Gn 11,1–9; Sk 2,1–11)

Začátek knihy Geneze podává teologickou vizi počátků světa a stvoření: „Země byla pustá a prázdná, ale nad vodami se vznášel Duch Boží“. Tvůrčím působením Božího Ducha vznikl celý vesmír a nakonec i bytosti obdařené svobodou a schopné tak volit mezi dobrem a zlem. Člověk, stvořený k obrazu Božímu, však zatoužil být sám bohem. 11. kapitola Geneze popisuje stavbu babylónské věže, která se stala symbolem lidského snažení, v němž se s Bohem nepočítá. Člověk se škrábe do výšin, staví věž, aby se mohl usadit na nebi, aby byl sám sobě bohem. Zapomíná na Ducha Stvořitele, od něhož všechno pochází a bez nějž by byl jen chaos, prázdnota, nicota. Člověk žije v iluzi, že svými vlastními silami dosáhne něčeho dobrého, že pouze svými schopnostmi bez spolupráce s Duchem, může tvořit, budovat, stavět. Výsledkem této marné lidské snahy je rozdělení. Tuto tragédii nejednoty biblický text vyjadřuje zmatením jazyků a rozptýlením po celé zemi.

Dnešní čtení z druhé kapitoly Skutků apoštolů je odezvou té pasáže z Geneze o stavbě Babylónské věže a popisuje historický okamžik seslání Ducha Svatého. Bůh se nikdy nesmiřuje s rozdělením a nejednotou. Skrze akci Ducha svatého posílá nejdříve svého Syna, Krista a potom dává člověku i dar plnosti samotného Ducha. Duch svatý tak neustává ve svém stvoření, překonává i nejednotu způsobenou pýchou ďáblovou a pýchou lidskou. Ježíšovi učedníci jsou všichni společně pohromadě. Toto jejich společenství je zárodkem budoucí jednoty církve a předpokladem daru Ducha. Duch sestupuje a najednou všichni rozumí Boží zvěsti svými vlastními jazyky. Je tedy překonáno ono babylónské rozdělení a zmatek národů a Duch svatý znovu do všeho vnáší porozumění a blízkost. Radostná zvěst o Kristu, evangelium, je adresována všem národům a církev bere za své všechny lidské jazyky.

Vždy, když ve svém životě prožíváme nesváry, je to alarmující znamení toho, že stavíme svou vlastní babylónskou věž. Stavíme ji v rodinách, farnostech, ve společnosti, v politice. Zapomínáme na Ducha Tvůrce, bez jehož působení nejsme schopni ničeho dobrého. Chceme si život zařídit bez Něj a nepovšimneme si, jak ten zlý nám namlouvá, že to zvládneme sami. Tato slavnost nás opět vybízí ke kroku víry, k odvaze zbourat babylónské věže naší pýchy. Už mnohokrát v dějinách se lidé mohli přesvědčit o tom, že lidské snažení bez Boha nakonec končí tragicky. Všimněme si, jak Duch v tom čtení ze Skutků sestupuje jako bouře a oheň. Duch svatý tedy je obrovská síla a žár, síla schopná vytvořit vesmír, síla schopná spálit všechno zlo v člověku. Avšak Duch je zároveň Láska, a tedy není silou ničící, není mocí, která by se vnucovala. Jen ten, kdo Ducha pozve, tak jako ti učedníci shromáždění v jednotě a čekající na Letnice, jen ten mu může dovolit rozvinout jeho úžasnou a nepřekonatelnou­ sílu.

Je třeba se naučit modlit k Duchu svatému, neúnavně jej vzývat ve všech životních situacích. Naučit se tiše prodlévat před Bohem, naslouchat, nechat jej jednat. Naučit se neustále ohlížet, co za námi zůstává, zda pokoj nebo naopak nesváry. Podle ovoce poznáme, z jakého ducha vyrůstá naše snažení. Nedivme se, že mnoho křesťanů Ducha svatého nezná, když se k němu nemodlí. Nedivme se, že naše víra je tak slabá, nedivme se, že se církev často zmítá v nejednotě a sporech. Jen modlitbou k Duchu svatému můžeme objevit skutečnost, která nás zcela uchvátí. A sice to, že křesťanství je oheň, je silou schopnou spálit všechno rozdělení, silou schopnou udělat z lidí setry a bratry a přeměnit ubohého člověka ve slávu Boží.

Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země. Amen.