Nanebevstoupení Páně B (Mk 16,15–20)

Závěr Markova evangelia, z něhož čteme o dnešní slavnosti, může v několika bodech vyvolávat znepokojivé otázky. Mimo jiné je v textu vypočteno pět výjimečných znamení, která mají provázet ty kdo uvěřili: vyhánění zlých duchů, mluvení novými jazyky, braní hadů do ruky, imunita vůči jedům a uzdravování. Když to vezmeme doslova, tak si musíme přiznat, že ani jednu z těchto věcí většina našinců nikdy nezažila. Na vyhánění zlých duchů máme exorcisty, na cizí jazyky lingvisty, na hady herpetology, na protijedy chemiky a na uzdravování lékaře. Praktická víra obyčejného křesťana jakoby v tom všem neměla místo, snad kromě exorcismu, protože každý křesťan, de facto, z titulu svého křtu, má moc nad zlem a je schopen nad ním vítězit. Můžeme se právem ptát, co tato znamení mají říci dnešnímu technickému člověku.

Ať už ona znamení autor evangelního textu a prvokřesťanská komunita chápala jakkoli, pro nás zůstává aktuální především jejich duchovní význam. Křesťan, kromě již zmíněné moci exorcismu, má skutečně schopnost mluvit jinými jazyky, ve smyslu jazyka přátelství a lásky, která, jak známo, je schopna překonat všechny rozdíly mezi lidmi. Za těmi hady můžeme vidět odkaz na hada v ráji, tedy ďábla a hřích, k němuž navádí. Křesťan tedy je proti působení zlého ducha chráněn. Podobně jedovatými látkami můžeme rozumět vnitřní nutkání ke zlu, jed závisti, chamtivosti či nenávisti, vůči němuž křesťan opět má být imunní. A konečně schopnost uzdravovat můžeme chápat především v duchovní rovině. Víra, přijetí Krista, má vést především k uzdravení člověka ve smyslu celku, tedy přivedení ke smyslu existence, uvedení a nasměrování do plnosti. Skutečně zdravý není ten, kdo netrpí žádným fyzickým neduhem (to snad ani v tomto životě nejde), ale ten, kdo je sám sebou, kdo je skutečně člověkem, kdo je prosycen dobrem, napojen na Boha a žije v harmonii vztahů s bližními.

To všechno, co jsme řekli, je sice pěkné, ale přece jen bychom rádi asi nějaké to výjimečné znamení zažili na vlastní kůži. Proč bychom nemohli ta znamení, která vypočítává Markovo evangelium, brát doslova a konat je i my? Proč dnes nejsme schopni uzdravovat, proč nevyháníme na potkání zlé duchy, proč nerozumíme cizím jazykům…? Proč Bůh nedělá dnes skrze nás ty zázraky, které dělali apoštolé a o nichž čteme třeba ve Skutcích apoštolů? Zajisté, nejjednodušší je vysvětlit to tím, že skutečně věřící nepotřebuje žádná znamení, že stačí přece prostá víra, naděje a láska. Na druhou stranu někdo může říci, že když Bůh nedělá znamení, pak se nemůže divit, že je tolik nevěřících.

Mohu to však otočit ještě jinak. Není absence znamení v mém životě náhodou důkazem mé slabé víry? Evangelium přece neříká, že znamení jsou příčinou víry, ale obráceně. Znamení jsou tam, kde je víra, jsou plodem víry, protože Pán je tím, kdo je skrze křesťana působí. Bez víry nejsem schopen znamení ani konat, ani rozeznat. Jestliže nevidím kolem sebe ona znamení, která mají provázet ty, kdo uvěřili, pak mě to může usvědčovat z mé vlastní duchovní slepoty, z toho, že jsem ještě dostatečně nesestoupil ke zdroji, k prameni oněch znamení, k osobě Ježíšově, nepřijal jsem dostatečně jeho Jméno, jeho Slovo.

Konečně, to, co evangelium zdůrazňuje, je trvalá přítomnost Kristova v jeho komunitě. On svým nanebevstoupením nezmizel, neodletěl do nějaké vzdálené galaxie, ale je neustále přítomen ve své církvi, působí skrze slovo evangelia, svátosti, skrze víru. Tam, kde víra chybí, nemůže udělat nic a i kdyby udělal, stejně by nebylo nikoho, kdo by to byl schopen rozeznat. Zkusme se rozhlédnout kolem, zkusme zapátrat ve své osobní historii. Možná s překvapením zjistíme, kolik znamení nás v našem životě provázelo.