4. neděle velikonoční B (Sk 4,8–12)

K dnešnímu zamyšlení bychom si mohli vybrat první čtení ze Skutků apoštolů. Je to Petrova řeč, obhajoba před nejvyššími náboženskými autoritami, velekněžími a učiteli Zákona. Ti nechali zatknout Petra a Jana, aby jim zabránili v hlásání Krista Zmrtvýchvstalého. Nakonec však museli oba apoštoly propustit, protože nemohli popřít zjevný zázrak uzdravení ochrnulého člověka, jehož Petr a Jan uzdravili v Ježíšově jménu. Petrova řeč končí prohlášením, že v nikom jiném není spásy, jen v Ježíšovi Nazaretském.

V nikom jiném není spásy. V této krátké větě je ukryto jádro celé naší víry. Křesťan je ten, kdo pochopil, poznal a prožívá, že spása spočívá jedině v osobě Ježíše Krista. Spása jak časná, tedy záchrana od zla, tak spása věčná, tedy vyústění života v Bohu. Mohlo by se snad zdát, že tato slova jsou pro nás samozřejmá, vždyť v závěru každé liturgické modlitby slyšíme: „…skrze Krista, našeho Pána…“ anebo „…skrze něho, s ním a v něm…“ Celá liturgie je modlitba Ježíšova k Otci, k níž se my, křesťané, připojujeme. Skrze modlitbu Ježíšovu získáváme napojení na Boha, přístup do nitra Nejsvětější Trojice. Bez Ježíše, bez jeho božsko-lidské podstaty, bez jeho vítězství nad smrtí a zlem, by naše existence neměla žádného východiska, neměli bychom žádnou šanci svými vlastními lidskými silami překonat onu hranici mezi existencí tělesnou a duchovní, časnou a věčnou, zranitelnou a neporušitelnou.

Víra v Ježíše Spasitele, jediné cesty k Bohu, je naším křesťanským pokladem. Není však vůbec samozřejmá. Jsme stejně tak jako apoštolé neustále vystaveni výslechu oponentů, otázce, kde se bere naše víra, kde bereme sílu věřit a spoléhat se jedině na Krista. Co odpovíme? Pokud nemáme problém jednoznačně odpovědět slovy Petrovými: „V nikom jiném není spásy, jen v Ježíšovi Nazaretském“, pak naše víra snad stojí na solidních základech. Jestliže však s touto tezí nejsme úplně ztotožněni, pak naše křesťanství je nejspíš nemocné. Ano, v dnešním multináboženském světě mnozí křesťané koketují s jinými náboženskými směry, např. východními filosofiemi. Hledají v nich inspiraci a doplnění toho, co dostatečně nenacházejí v Písmu a tradici. Mnozí zase hledají rady a pomoc u různých léčitelů a lidí s mimořádnými schopnostmi. To vše by nebylo v zásadě nic tak špatného. Člověk se nemá uzavírat pomoci, pokud není v rozporu s dobrem, a může také být otevřen vanutí Ducha svatého z různých směrů, vždyť Duch vane, kam chce. Jenže na konci toho všeho je zcela jednoznačný postoj: v nikom jiném není spásy než v Ježíši. Hledat spásu kdekoli jinde a zapomínat přitom na Krista, znamená opuštění Trojjediného Boha, modloslužba. Pokud chceme světu něco pozitivního dát, pak musíme především být pevně zakotveni v Kristu, ve své vlastní víře. Ten, jehož víra je rozbředlá, nic jiného než rozbředlost těm druhým nenabídne.

Dnešní neděli, kdy se máme modlit za duchovní povolání, si můžeme opět zodpovědět na otázku: „Jsem skutečně přesvědčen o tom, že v nikom jiném není spásy, jen v Ježíšovi? Prožívám to, že se o Krista mohu opřít, nacházím v něm smysl života, cíl i východisko?“ Možná nám nedostatek duchovních povolání, kněží, řeholníků a řeholnic v naší zemi může leccos napovědět. Třeba to, že mnohým z těch, kteří se hlásí ke křesťanství, chybí jedna zcela základní jistota: totiž, že v nikom jiném není spásy, než v Ježíšovi Nazaretském.