2. neděle velikonoční B (Sk 4,32–35)

Autor Skutků apoštolů, evangelista Lukáš, představuje v tom dnešním úryvku jeden ze souhrnných popisů života prvotní církve. Z těch řádků vyplývá neotřelá průraznost sotva vzniklé církve. Nacházíme zde charakteristické znaky počátků náboženských skupin, jimiž jsou vysoký stupeň nadšení, maximální oddanost členů, eschatologická očekávání, tedy pohled vzhůru a relativizace hodnoty pozemských statků. Měli všechno společné, prodávali majetek a dávali jej k dispozici církvi, nikdo o ničem neříkal, že je to jeho vlastní, píše Lukáš.

Už Aristoteles říkal, že přátelé mají věci společné, protože přátelství se projevuje ve společenství. Jinými slovy, přátelství a láska jsou skutečností natolik cennou, že s ní jsou všechny ostatní věci nepoměřitelné. V lidské historii vznikla instituce manželství a rodiny, která nejlépe vyjadřuje tuto skutečnost. Vždyť právě manželská láska je tím nejvyšším vyjádřením přátelství mezi lidmi. Proto manželé mají vnímat všechen svůj majetek jako společný. Avšak nejen manželství a přátelství, ale také láska k Bohu dokáže vytvářet mezi lidmi tak silné pouto, že relativizuje všechny pozemské hodnoty. Připomeňme, že za dob Ježíšových existovala komunita zbožných židů v Kumránu, kteří žili mnišským životem a měli všechno společné. Pozdější křesťanské kláštery a řeholní společnosti fungují na stejném principu. Nikdo o ničem nemůže říci, že je to jeho vlastní.

Jak však víme, nikdy to v životě není tak ideální. On i sv. Lukáš pravděpodobně v tom popisu ve Skutcích trochu přehání. Prvokřesťanské komunity měly také své problémy, své držgrešle a chamtivce. A nejinak tomu je ve všech ostatních případech. Mnohé manželky mi možná dají za pravdu, jak muži rádi říkají: „Moje auto, můj dům, moje sekačka atd.“ A v řeholních komunitách, kde je všechno všech a nic nikoho, se často s hodnotami zachází naprosto bezmyšlenkovitě a destruktivně. Co patří všem, o to se nakonec nikdo nestará… Podobně tak to dopadá i se všemi těmi socialismy a komunismy, které se také chtějí tvářit, že všechno patří všem. Na konci toho bývá nepořádek, nesvoboda a skupina rovnějších mezi rovnými, kteří ze společného krajíce přece jen nakonec ukousnou víc. No a jak dopadá kapitalismus, to máme v dnešní době stále před očima. Socialistická iluze o tom, že mohou všichni mít všechno společné, je zde naopak vystřídána iluzí, že všechno vyřeší soukromé vlastnictví a volný trh. Zatím se zdá, že vyřeší pouze to, že chamtivost, která bývala dříve spíše skrývána, se dnes stává „ctností“ a skupina oněch rovnějších mezi rovnými se už za své neřesti ani nestydí.

Přece však společné vlastnictví v prvotní církvi, tak jak je popisuje sv. Lukáš, nemůžeme tak snadno bagatelizovat. Zůstává výzvou, otazníkem nad našimi pozemskými ambicemi. Jakou společnost si vlastně přejeme? Čemu dáme přednost? Družnosti a přátelství nebo chamtivosti a závisti? My křesťané bychom v tom měli mít jasno: velikonoční zkušenost Kristova zmrtvýchvstání by nás měla zorientovat do toho správného úhlu pohledu na pozemské hodnoty a osvobodit od sobeckých tendencí urvat, co se dá. Vše, co nám Pán na naší pouti pozemským životem dává, je jen půjčka. Pozemské krásy a dobra jsou projevy všezahrnující Boží lásky, jsou pozváním k tomu, vstoupit do velikonoční atmosféry Vzkříšení. Žít s Kristem zmrtvýchvstalým znamená starat se o tento svět tak, jako bychom byli už ve věčnosti, sjednoceni s Bohem i s jeho stvořením.