Květná neděle, B (Iz 50,4–7; Flp 2,6–11; Mk 14,1–15,47)

Obřady Svatého týdne nám zpřítomňují podstatné události naší spásy. Aby měly smysl, my sami se musíme osobně s těmito obřady identifikovat, sami se v nich máme najít. Ty ratolesti, které dnes držíme v ruce, nejsou folklór, zvyk nebo prázdný obřad. Připomínáme si jimi Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma. Tehdy se takto vítaly vzácné návštěvy, např. císařské. Lid tak Ježíšovi dával najevo, že v něm vidí svého budoucího krále. Větvičky, které jsou znamením života, svěžesti a radosti, nám mají připomenout naši vlastní touhu po Kristu, to, že mu chceme vyjít vstříc a zůstat s ním navždy. Vítáme jej jako svého krále a spolu s ním vstupujeme do Jeruzaléma, abychom s ním prožili ty podstatné události Svatého týdne, události dávající nám život věčný.

S radostným uvítáním pak ostře kontrastují pašije, Ježíšova smrt. Liturgie Květné neděle zdůrazňuje tento kontrast: slávu i potupu, radost i smutek, triumf i ponížení. To vše následuje těsně po sobě: jeden den Ježíše dav provolává králem a oslavuje jej a druhý den jej ten samý dav odsoudí k smrti. Je to drama přijetí a nepřijetí, víry a nevíry, dobra a zla, drama, které se odehrává v každém z nás a odehrávalo se i uprostřed apoštolů. V pašijích vyniká postava apoštola Petra. Evangelista Marek si dává zvlášť záležet na tom, aby Petrovo zapření podrobně popsal, vždyť zřejmě vycházel z Petrova osobního svědectví. Petr, když pozná hloubku svého selhání, propukne v pláč lítosti, obrátí se k Bohu s důvěrou v jeho slitování, v naději na odpuštění. Lítost a pokorné přiznání vlastní slabosti otvírá Petra k obrácení a toto obrácení mu dá později sílu pro Krista a církev položit i svůj život.

V těchto dnech, kdy slavíme svátost smíření, zpovídáme se, také my v sobě odhalujeme své zrady, chvíle, kdy jsme byli Kristu nevěrní, kdy jsme jej zraňovali a zrazovali. Svátost smíření neznamená, že na sebe žaluji, není to nějaké sebemrskačství. Má to být radostná slavnost mého návratu k Bohu, radostné prožití odpuštění a vnitřního uzdravení, přesně toho, co prožil apoštol Petr po Kristově zmrtvýchvstání. Kristus mě miluje i tehdy, když já mu jsem nevěrný. I když my jsme nevěrní, on věrný zůstává. On je vždy připraven mě přijmout i s mými chybami a slabostmi, proměnit mé pády a hříchy v požehnání. Svátost smíření má disponovat naše srdce na to, abychom Velikonoce opravdu prožili. Všechny ty bohaté obřady, které nás v tomto týdnu čekají, mají smysl pouze tehdy, když každý z nás bude osobně jejich aktérem a když srdce nás všech budou spojena v jedno společenství s Kristem. Když budeme my sami těmi zelenými živými ratolestmi naroubovanými na Krista.

Celý svatý týden nás zve k důvěře v Boží lásku a milosrdenství. Pokud v toto skutečně uvěříme, pak budeme stejně jako Petr schopni vykonat velké věci. Náš život se stane jedním velkým svědectvím o Kristu, o životě, o Božím království.