5. neděle postní, B (Jer 31,31–34; Žid 5,7–9; Jan 12,20–33)

„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“. Vzpomínáte si, jak jsme minulou neděli hovořili o významu slova vyvýšení. Ježíš tam Nikodémovi vysvětloval, že musí být vyvýšen, tedy ukřižován. Říkali jsme, že vyvýšení v Janově evangeliu není jen smrt na kříži, ale zároveň zmrtvýchvstání a nanebevstoupení, pohyb vzhůru k Bohu. A dnešní úryvek opět mluví o tomto vyvýšení.

Vyvýšení úzce souvisí s Ježíšovou hodinou. „Přišla hodina, kdy bude Syn člověka oslaven“. Ježíšova hodina se připravuje v první polovině Janova evangelia, kde na více místech čteme, že ještě jeho hodina nepřišla. Zde ve 12. kapitole tato hodina konečně nastává. Rozumí se jí Ježíšovo dobrovolné a vědomé sebeobětování, sebe-darování, vyvýšení, vítězný výstup na kříž, nahoru, k Otci. Jsme tedy na samém prahu velikonočních událostí. Ježíš vstoupil do Jeruzaléma a krátce před poslední večeří jej hledají pohanští poutníci – Řekové. „Rádi bychom viděli Ježíše“, říkají apoštolu Filipovi. Tito pohanští sympatizanti s židovstvím připutovali do Jeruzaléma, aby viděli Ježíše. Zde však nejde o povrchní zvědavost, jako když se dnes někdo jede podívat třeba do Paříže, aby se pak mohl chlubit, že na vlastní oči viděl Eiffelovku, anebo jede na zájezd do Vatikánu, aby viděl papeže. Sloveso vidět má u Jana mnohem hlubší význam. Vyjadřuje touhu poznat a uvěřit. Řekové tedy touží Ježíše poznat a uvěřit v něj, cítí se vnitřně přitahováni jeho osobností, tuší v něm Boha, tuší v něm svou jedinou naději.

Ježíšova odpověď vypadá na první pohled jako ignorování jejich žádosti, ale ve skutečnosti jde do srdce jejich touhy. Ježíš sám sebe odhaluje nikoli jako toho, kdo dělá zázraky, ale jako pšeničné zrno, které musí odumřít, aby přineslo plody. A současně zjevuje cestu, po níž má učedník jít, cestu kříže, oběti. A právě toto potřebovali Řekové vědět. Jsou pozváni k tomu, aby přemýšleli o tajemství kříže. Jedině pohledem na kříž se pochopí, kdo Ježíš skutečně je, jedině takto se najde spása.

„Rádi bychom viděli Ježíše“. I za námi, sestry a bratři, chodí lidé s touto touhou. Lidé, kterým nikdo nikdy neukázal skutečnou Kristovu tvář, lidé ochuzení o zvěst o Bohu, lidé nenaplnění a frustrovaní z toho, co sami žijí a co se kolem nich děje, lidé znechucení nestydatou arogancí vládců, těch, kteří by měli pracovat pro blaho druhých a zatím bezostyšně před očima svých voličů demonstrují pouze svou touhu po moci. Jednoho dne může z někdo z těchto bezprizorních hledajících přijít za mnou a zcela oprávněně ode mě žádat: „Rád bych viděl Ježíše“. Co mu nabídnu? Prázdné řeči o Bohu, katechismus, nebo jen nesrozumitelné koktání? Mohu o Ježíšovi pouze učit, anebo o něm mohu vyprávět z vlastní zkušenosti a přivést druhé k němu? Jaký obraz Krista představuji? Obraz přikrčené náboženské povrchnosti anebo Krista živého, vyvýšeného v mém srdci na to nejvyšší, nejpřednější místo?

Přemýšlejme ještě ve zbytku postní doby, zda skutečně Ježíše následujeme. Zda tak jako on jsme tím pšeničným zrnem schopným odumřít sobě a přinést úrodu. Zda něco děláme pro druhé, pro farnost pro církev a zda to děláme ne proto, že nás to baví, ale proto, že nás druzí potřebují. I Pán nás potřebuje, aby naším prostřednictvím mohl vlít do všech lidských srdcí naději. Přemýšlejme, co nabídneme, až k nám někdo přijde s prosbou: „Rádi bychom viděli Ježíše“.